ikona článku

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Zahájili jsme projekt "Zajímaví lidé Vltavotýnska". Původně jsme ho chystali na podzimní večery s myšlenkou představit inspirativní a kreativní osobnosti při besedě jako akci pro širokou veřejnost. Zatím naši hosté "usedli do křesla" jen na krátké internetové povídání, které průběžně zveřejňujeme na našem facebooku.

Filip Valtr

Filip Valtr

Díky skvělým lidem, kteří nám mají co říci, se také rozšiřují témata, o kterých bude možné povídat. Jsme moc rádi, že svět šachů a hudby nám aspoň trochu přiblížil náš další inspirativní host, Filip Valtr. Člověk ochotný pomáhat, který do toho, co dělá, vkládá opravdu celé srdce.
Filip Valtr je šachista, trenér mládeže, spolu zakladatel z. s. Activ, organizátor Týnfestu a také řady klubových koncertů, především pro místní kapely.
Rockový festival Týnfest je v mnoha ohledech mimořádný a díky němu se podařilo v našem městě soustředit špičkové kapely a přitáhnout mnoho nadšených fanoušků. Festivalu se, jako jediné akci v Týně, povedlo zajistit účast zahraničních profesionálních skupin, a také se podařilo uskutečnit festival na dvou pódiích. Celkově tak vystoupilo 16 kapel. Dalším prvenstvím bylo (v roce 2014 a 2018) vystoupení největšího počtu muzikantů z našeho města v jednom programu. Úspěchem bylo také vydání dvou kompilačních CD rockových skupin z Týna nad Vltavou.
Spolu se sestrou, zakladatelkou z. s. Activ Markétou Karešovou, pořádali řadu akcí pro děti (Sportovní odpoledne s pohádkou, Cesta za pokladem, Mikulášská diskotéka apod.). V loňském roce pak obnovili tradici Pohádkového lesa.

Ptali jsme se ho na hudbu, kterou poslouchá, i na jeho osobní muzikantskou a pořadatelskou historii nebo jeho další koníčky:
"S nadsázkou říkám, že se nikomu nemůžu přiznat, jakou hudbu sám poslouchám. Někteří „ortodoxní“ metalisté by mě zatratili, kdybych jim řekl, že zbožňuju Vivaldiho, nebo např. Kryla a také hodně popových věcí. Fanoušci klasiky by asi vyskočili z kůže z „blázince“, který pořádám.
Znám jenom dvě hudební škatulky: hudba dobrá a hudba špatná. Asi největším hudebním zážitkem pro mě byl koncert Paula McCartneyho, ale obrovská síla byla, i když jsem poprvé naživo, slyšel Alexandrovce. Stejně, tak si vždy užiji koncert Metallicy, kterou jsem viděl asi patnáctkrát. Sám jsem se kdysi pokoušel hrát na kytaru, ale rutinní cvičení mě nenaplňovalo. Mám rád kreativitu, tak jsem rozhodl, že někdo ty koncerty také musí pořádat a honit všechny okolo. Nemám rád zpoždění a obecně pak, když je něco jinak, než se dohodlo, což mě občas pumpuje adrenalinem. Díky hudbě, zejména samozřejmě pořádání Týnfestu, jsem se seznámil, občas i spřátelil s lidmi, které jsem dříve znal jenom z kazet, CD a koncertů jako návštěvník. Sháněl jsem oblíbené víno legendární zpěvačce Sabině Classen, vyměnil si trsátko s kytaristou Holly Moses, po come backu německých SDI, kteří vtrhli na světová podia po 25 letech, jsem byl jeden z prvních v ČR, kdo udělal jejich koncert. Jako bedňák na top evropském festivalu Brutal Assault jsem nahlédl do organizace špičkového profesionálního festivalu a vyfotil se některými mými idoly, které jsem do té doby znal opravdu jen z dálky, nebo dokonce pouze z You tube.Věřím, že tělo a duch jsou spojité nádoby. Tedy jako vyvážení všeho, co dělám, beru sport. Je to pro mě doplněk osobnosti. Druhá strana mince. Občas si zahraji hokejbal, pravidelně (dokud to šlo) florbal, chodil jsem plavat, jezdím na kole. Znamená to pro mě odreagování a jiný druh seberealizace. Za vrchol této kompozice považuji chess boxing, což je kombinace boxu a šachů. Prostě nastřídačku v časovém intervalu do soupeře bušíte pěstmi, načež obratem svými kombinačními schopnostmi. Začínat s tímto netradičním sportem se nechystám, na druhou stranu slovo nikdy se v mém slovníku příliš nevyskytuje. Takže… uvidíme? ????."

Ve facebookovém příspěvku nám poskytl rady, jak se vrátit k šachům, nad kterými se nemůžeme potkat osobně, ale i teď třeba on-line, a nabízel i možné konzultace. "Rád též mohu pomoci s hrou, vysvětlením, analýzou partie apod."
Stačí se ozvat: email: valtrf@centrum.cz,  Facebook (video i messenger): Filip Valtr https://www.facebook.com/filip.valtr.5, Skype (telefonování i videohovory): Filip Valtr,  telefon: 724 590 115

Více o Týnfestu najdete na: http://tynfest.wz.cz/. K dalším akcím: http://sdruzeniactiv.wz.cz/

Petra Svoboda Herotová

Petra Herotová

foto: M. Bžoch, Dis.

Dnes je naším inspirativním hostem Komunitního centra Vltavotýnska výtvarnice a galeristka MgA. Petra Svoboda Herotová. Jako kurátorce vltavotýnské Městské galerie se jí úspěšně podařilo během posledních let rozvinout činnost galerie a přiblížit veřejnosti nejen současné umělce a jejich tvorbu, ale prostřednictvím Symposia drobné grafiky rozšířit povědomí o české grafice. Tvoření a svět umění se dostávají blíže k lidem od nejmladších po nejstarší i díky jejím galerijním projektům, jako je Výtvarná kuchyňka i Výtvarná laboratoř.

V našem příspěvku bychom se chtěli zaměřit na Petru Herotovou zejména jako na výtvarnici.
Petra Herotová vystudovala Fakultu výtvarných umění VUT v Brně v ateliéru Margity Titlové Ylovsky (1998–2004) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u Jiřího Davida (2004–2007). Hlavním médiem, které používá, je kresba, ať již na papíře, nebo ve formě objektů, instalací. Ve svém díle komentuje stereotypy rolí ve společnosti, nejčastěji v návaznosti na své vlastní zkušenosti. Autobiografické prvky transformuje do obecnějších sdělení. Např. série propiskových kreseb Taťkovy výroky (2005-6) http://petraherotova.com/index.php/tatkovy-vyroky-2005-6/ zaznamenávala dialogy umělkyně s otcem, nebo série Pohledy z Blanska (2009) http://petraherotova.com/index.php/pohledy-z-blanska-postcards-from-blansko-2009/ zpracovávala svoji frustraci z života a práce na malém městě, kde působila jako kurátorka galerie. Dlouhodobě se také zajímá o problematiku originálu vs. kopie, často ve spojení s klasickým kancelářským papírem formátu A4. Poprvé v diplomové práci Spinning (2009) https://www.artlist.cz/dila/spinning-4415/. Jednalo se o několik tisíc kreseb navrstvených do sloupu. Za tuto práci byla oceněna 1. cenou Start Point Prize 2007 za nejlepší diplomové práce evropských uměleckých škol. Poslední prací dotýkající se tématu originálu ve smyslu autentického uměleckého díla v kontrastu k masově vyráběným produktům byl cyklus mondrian (2018, záměrně s malým „m“) http://petraherotova.com/index.php/hadrik-kazimir-kapesnicky-mondrian-aj-the-cloth-kazimir-the-wipes-mondrian-etc-2016/. Sbírala obaly a produkty, které měly „mondrianovský“ design. Vytvářela podle nich kresby, malby, objekty, aby jim znovu vrátila uměleckou auru. Charakteristickým rysem její tvorby je humor a nadsázka. V poslední době se v rámci své platformy abcdílna koncentruje na písmo.

Ptali jsme se na její pocity, co jí výtvarné umění přináší: „Často si říkám, jak jsem vděčná skutečnosti, že patřím mezi kreativní lidi. Člověk má mnohem pestřejší a bohatší život. Zrovna v této době to vnímám jako velkou výhodu. Stačí vidět něco obyčejného a hned se rozjíždí fantazie. Popřípadě i to, co konkrétně dělám v ateliéru, mě moc baví a těší. Při práci se pak vrství další a další nápady.“

Více informací o Petře Herotové a také ukázky její činnosti najedete na stránkách:
www.petraherotova.com

Další informace i v dalších zdrojích:
https://www.artlist.cz/petra-herotova-3963/
https://www.sjch.cz/petra-herotova/

Byli jsme v Komunitním centru velice potěšeni možností se podílet na galerijním projektu "Vlasta" . Tento háčkovaný umělecky zpracovaný model člověka vznikal v létě 2020 právě u nás díky námětu a vedení Petry Herotové a mnoha nadšeným tvořivým spolupracovnicím. O tomto projektu vás ještě budeme informovat. Také předpokládáme, že spolupráce s Petrou bude také pokračovat a společně a osobně se jí budete moci vyptat na všechny její aktivity a plány. :-)

 

David Soldát

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Jsme potěšeni, že můžeme představit dalšího inspirativního hosta v našem zatím virtuálním, ale do budoucna opravdovém, komunitním křesle pro hosta. Je jím mladý a nadějný filmař, David Soldát. Vzhledem k jeho fantazii a kreativitě o něm ještě uslyšíme. Fanoušci skupiny Epydemye znají například jeho videoklipy k písním Milé děti nebo Skočil jsem do tmy. (podívejte se na: https://davesoldy.com/portfolio-2/videoklipy/). Věnuje se i reklamní a filmové tvorbě: https://davesoldy.com/portfolio-2/filmy/ . A přestože po období, které strávil v Týně nad Vltavou, patří řada jeho aktivit do Prahy, má čas se věnovat i dalším vltavotýnským projektům v četně spolupráce s DS Vltavan a dalšími zajímavými lidmi.

Trochu jsme ho potrápili tím, ať nám řekne o své vazbě k Týnu nad Vltavou i svých dalších plánech. Ujal se toho zodpovědně a toto nám prozradil: "V Týně nad Vltavou jsem zažil nádherné dětské časy, kdy existovala pouze dvě pohlaví a vše bylo krásné, i velmi pestré období puberty - tedy ono období života, kdy jsem byl zcela nejrozumnější na světě (dle čehož vypadaly i výsledky mého tehdejšího studia na mém milovaném gymnáziu). Díky mým nedozírným pubertálním úspěchům jsem byl radši přesunut do Prahy, kde jsem na střední škole, a poté i akademii Michael, později nabyl jistého filmového vzdělání. Z nějakého podivuhodného důvodu jsem tato léta přežil, a dokonce, v mých aktuálních pětadvaceti letech, o mně vyšel tento příspěvek na Facebooku. Mou největší (nechtěnou) zálibou je neustále dělat naprosto úžasné věci a následně se opakovaně překvapovat nad tím, jak jsem něco tak hrozného mohl kdy udělat, jestli bych to radši neměl smazat, a jak bych to teď udělal absolutně jinak a samozřejmě - naprosto úžasně. Sérií více, či méně šťastných náhod jsem se také připletl do místního divadla, do kterého jsem se zamiloval, a krátce na to i na něm. Týn nad Vltavou má spoustu bohatství (například bezkonkurenčně nejlepší Vinařického náměstí v ČR, nebo nejinspirativnější Týn nad Vltavou ve Sluneční soustavě), a proto, ačkoli zápletky o ztrátě modrého pramene jsou dozajista ultimátním zdrojem nekončící zábavy, kterému nikdy nemám šanci se příbližít ani co by kamenem dohodil, snažím se mu poskytnout službu v podobě mačkání tlačítka “REC” na kameře, a mačkání “RENDER” v počítači. A “něco málo” mezi tím. V aktuální době působím v pražské postprodukční firmě, ale většinu jednotek pozornosti ve svém volném čase soustředím na aktivity spojené s mým drahým maloměstečkem, které mi toho (nejen) kulturně tolik dalo, tak bych mu to rád vrátil. V Týně jsme natočili většinu mých studentských prací (filmy Zabouchnutá Boženka, Žvejka a Individualita), aktuálně se realizuji v divadle, jelikož nejsem úplně nejlepší herec, alespoň tvorbou videí a upoutávek, zároveň máme rozdělané nějaké další úžasnosti s kapelou Epydemye, a do budoucna připravujeme scénář na film o zaniklých obcích kolem Temelína. V předpandemické době jsem zároveň působil jako profesionální kontrolor kvality výčepu v Art Caffe Baru, kde byly každodenní výsledky mé kontroly více než uspokojivé. Zároveň se snažím respektovat všechny ty moderní tendence svobodného světa, ale byl bych rád za prosazení trestní postižitelnosti těch, kteří Týn nad Vltavou označí názvem “Týnec”. "

Budeme velice rádi, pokud David přijme naše pozvání a společně se sejdeme nad diskuzním a filmovým večerem věnovaným jeho tvorbě v Komunitním centru Vltavotýnska. Vše, co od Davidu Soldátovi chcete vědět a nezaznělo v tomto textu, najdete na: https://davesoldy.com

 

Amalie Pavlovská

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Naším dalším inspirativním hostem ve virtuálním komunitním křesle pro hosta je paní Amalie Pavlovská.
Snad každý si někdy položil otázku: „Jaký smysl má můj život? Proč a kam jdu?“.Právě v hledání odpovědí pomáhá lidem jako lektor, kouč, mentor, konzultant osobního rozvoje Bc. Amalie Pavlovská, PCC (ICF), která je členem Mezinárodní federace koučů ICF a ICF ČR.
Asi každý má někdy pocit, že potřebuje svůj život posunout. Pochopit a přijmout fakt, že má smysl se podrobněji zabývat zejména tím, co je možné ovlivnit. Uvolnit prostor pro nové myšlenky, nápady a možnosti. Začít vnímat svůj potenciál, talent a žít podle svých představ a ke své spokojenosti. Každému se ale nedaří jít touto cestou osamoceně. Někdy pomůže mít možnost, aby nás na cestě sebepoznání a sebeuvědomění někdo provázel a pokládal ty správné dotazy.
Amalie Pavlovská jako kouč doprovází klienty na jejich vlastní cestě odhalování skrytých možností vedoucích ke změně v jejich životě osobním, pracovním nebo podnikatelském. Pomáhá lidem dostat se ze situace, ve které se právě nacházejí, do optimálního stavu, ve kterém chtějí být. Výsledkem společné práce je pak požadovaný posun a řešení konkrétních zadání.
Máme přislíbenu účast Bc. Amalie Pavlovské na osobním setkání věnovanému představení koučování široké veřejnosti. Budeme moci nahlédnout do zákulisí metod, které pomáhají zkvalitňovat život. Velmi se už těšíme a doufáme, že setkání budeme moci co nejdříve uskutečnit.
Ptali jsme se, v čem spočívá podstata její práce, její moto - a tady je odpověď: „Povídejte…naslouchám…koučink s Amálkou je koučink pro spokojený život…je o Vás a pro Vás… s individuálním přístupem a plným respektem vůči Vám a Vašim přáním.“
Pokud vás zajímá více informací, najdete je také na stránkách: www.amyplus.cz.

 

Studio Olympie

Studio Olympie

Jsme velmi rádi, že vám můžeme představit naše další velmi inspirativní hosty, kteří sice již usedli do křesel Komunitního centra Vltavotýnska v rámci přípravy jeho aktivit, ale poprvé máme možnost je za nás představit veřejnosti - Jaroslav Brom, Vlasta Švík a Daniel Brom, aneb STUDIO OLYMPIE.

Jak jejich aktivity začaly?
Vše začalo v roce 2013 na valné hromadě Fotbalového klubu Olympie, které se zúčastnili už jako neaktivní vysloužilí hráči. Tehdejší místopředseda klubu je oslovil, abych se starali o web FK Olympie. Dali si za cíl vytvořit "Studio Olympie", které se bude věnovat netradiční a vtipnou formou týnskému fotbalu a tím zejména jeho propagaci a budování dobrého jména. Začínali původně v pěti lidech, v současnosti fungují jako trojice (Jaroslav Brom, Vlasta Švík a Daniel Brom), někdy jen jako moderátorské duo Jaroslav Brom a Vlasta Švík. Od roku 2014 pravidelně organizovali a moderovali ples FK Olympie v MDK Sokolovna. Plesovou moderátorskou aktivitu rozšířili v prosinci 2014 také díky prvnímu "navrácenému" plesu vltavotýnského gymnázia v Sokolovně, od té doby úspěšně moderovali i další plesy. Každý týden od ledna roku 2018 až do covidového roku 2020 probíhají díky jejich iniciativě v Bridge Baru u starého mostu velmi vydařené znalostní Hospodské kvízy. K současné situaci nám řekli: "Hrajeme pravidelně každý týden Kvíz on-line. Sice v mnohem menším počtu než běžně v Bridge Baru, ale i tak je fajn, že kvíz může pokračovat aspoň takto. Kdyby se někdo chtěl připojit, může klidně napsat přímo jednomu z nás nebo na profil Studia Olympie na facebooku." Vidět jste je jako moderátory mohli také na týnských Městských slavnostech v roce 2017 a 2020. Určitě jste jejich nezaměnitelný humor zaslechli i při komentování závodů Dračích lodí na Vltavě (2019 a 2020). K jejich dalším aktivitám patří i práce v rádiu - před "covidem" to bylo českobudějovické rádio K2. Nejnovější zprávou, kterou zveřejnili je, že: "Každé úterý a čtvrtek se na vás od 7:00 do 9:00 budeme těšit v naší ranní show na @netroliferadio. Připravili jsme si pro vás pár zajímavých rubrik, tak stačí si nás naladit na 100,8 FM." Protože doba nepřeje společenským aktivitám a nemáme možnost se společně všichni potkat, ptali jsme se, co chtějí svým příznivcům vzkázat: Těšíme se, až se s Tejňáky znovu uvidíme na nějaké akci v letošním roce, který snad přinese mnohem více radosti a zábavy než ten minulý koronarok. Už aby to bylo..."
Více k Hospodskému kvízu v Týně najdete na: https://www.facebook.com/groups/194406567811657, o rádiu - @netroliferadio: https://www.facebook.com/netroliferadiohttps://www.netroliferadio.cz/

 

Pavel Píha

Pavel Píha

Velice si vážíme toho, že tentokrát mohl "usednout" do našeho virtuálního křesla pro hosta v Komunitním centru Vltavotýnska Mgr. Pavel Píha.
Pavel Píha je jihočeský muzikant - multiinstrumentalista (klarinet, saxofon, flétny, kytara a další nástroje). V posledních letech bývá viděn se svými nástroji i ve společnosti kapely Nezmaři. Pravděpodobně ho všichni znáte jako ředitele ZUŠ Karla Komzáka v Týně nad Vltavou. V této funkci je již 30. rok (od r. 1991). Projevil se jako neúnavný propagátor moderních a zábavných metod ve výuce hudby, využití IT techniky při vyučování, výuky s pomocí hudebních doprovodů apod. ZUŠ K. Komzáka byla už před 20 lety jedním z prvních průkopníků těchto nových metod. Více informací o škole a jeho dalších aktivitách najdete na webu školy http://www.zuskomzaka.cz. Je také zakladatelem dvou školních kapel žáků a učitelů - Týnská kapela a Kantika, s Týnskou kapelou pořádá v Týně nad Vltavou pravidelné společné koncerty s kapelou Nezmaři.
Před lety externě pracoval i jako webdesigner (pro různé firmy i na volné noze), dnes již věnuje všechny své síly jen své škole, svým žákům, hudbě a rodině.
Výsledky jeho práce, jeho kapel i celé školy mnoho lidí zná z Youtube i Facebooku: https://www.zuskomzaka.cz/videa, https://www.facebook.com/zuskomzaka.cz

 

Martina Sudová

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Dalším váženým hostem našeho komunitního virtuálního křesla pro hosta je PhDr. Mgr. Martina Sudová.
Je místostarostkou města, předtím také vedoucí Městského muzea v Týně nad Vltavou. Můžete ji znát jako spisovatelku především historických knih a publikací, ale také jako velmi talentovanou muzikantku i herečku DS Vltavan. Bez ní bychom možná o Týně a Vltavotýnsku věděli velmi málo. Již řadu let nás provází během Muzejních nocí a díky svému vypravěčskému talentu nás seznamuje s příběhy města. Můžeme také říci, že většinu historických podkladů pro publikace či infotabule ve městě zpracovávala právě Martina Sudová. Po trasách Vltavotýnskem nás už dlouho provází její "Malý zábavný průvodce" a jako dárkovou publikaci nebo základní literaturu o městě má většina místních či návštěvníků doma knihu "Týn nad Vltavou" nebo také její další knihu "Vltavotýnský poutník".
Zeptali jsme se jí na to, co ji vedlo k jejím rozsáhlým zájmům, jaké knihy se jí podařilo vydat, i co ji baví...
A tady máte její odpověď:
"Pocházím ze severního Plzeňska, z vesnice s názvem Trnová. Jako každého z nás, i mě ovlivnilo prostředí, kde jsem prožila dětství. Vesnická dvojtřídka s milými dvěma učitelkami, prostředí někdejšího zámku (v době mého mládí využívaného jako JZD, dnes už zase zámek), můj dědeček, původním povoláním soukromý pekař, ve vsi ale známý jako vedoucí ochotníků a knihovník. Právě on mě přivedl k historii, přátelil se totiž s někdejším ředitelem muzea severního Plzeňska v Mariánské Týnici a kupoval mi pravidelně zdejší Vlastivědný sborník pro regionální dějiny. Naučil mě číst ještě před tím, než jsem šla do školy, a já si s napětím louskala tajuplné pověsti, například o bájném pokladu ukrytém v podzemí kláštera v Plasích nebo o rodu Gryspeků z Gryspachu, kteří se raději na společné hostině hromadně otrávili, než aby po Bílé hoře museli odejít do exilu. Také mě hodně ovlivnila poloha naší vesnice, s potokem a rybníkem, kde jsme chytali pulce, a se čtvrtí nazývanou Na Vrchu, kde bydlela moje babička. Je odtud vidět až k Plzni a pamatuji se, jak jsem jako dítě se zatajeným dechem poslouchala vyprávění o tom, jak v pětačtyřicátém roce bombardovali Američani plzeňskou Škodovku a babička s mým tehdy pětiletým tátou stáli na Vrchu a dívali se, jak nebe nad Plzní rudě “hoří”. Mám proto pořád ráda široké obzory, odkud vidím daleko do kraje, evokují mi náš výhled do plzeňské kotliny. Do Plas jsem se nakonec dostala při středoškolském studiu – Santiniho klášter nebo Metternichova hrobka mě provázely cestou od autobusu do školy a zpátky. Už na gymplu jsme založili první kapelu, která se vyznačovala tím, že všichni hráli na všechno (nikdo na nic pořádně) a když jsme koncertovali v karlovarském Puppu (komu se to dnes povede, že?), kde bylo naše partnerské gymnázium, vzbudili jsme všeobecné veselí tím, jak jsme si po každé písničce měnili nástroje. Dlouho jsme nemohli sehnat basu, až nám kontrabas půjčil přímo ředitel gymnázia s nevážně míněnou výhrůžkou, že jestli mu ho zničíme, neodmaturujeme Pak jsem pár let působila jako vychovatelka ve škole v přírodě, v komplexu uprostřed lesů, což byl také nezapomenutelný zážitek. Ve čtrnáctidenních turnusech se tady střídaly děti z Mostecka, což bylo celkem náročné, ale na druhou stranu hodně obohacující. Přitom jsme ještě s partou jezdili udržovat zříceninu Libštejna nad Berounkou, do toho jsem s další partou dělala historický šerm a jezdili jsme na vystoupení po celé republice, hrála jsem s ochotníky divadlo a o prázdninách průvodcovala na zámku v Manětíně. Poté jsem krátce dělala stálou průvodkyni na hradě Velhartice. Sice to byl nedlouhý životní úsek, ale o to intenzivnější. Na výhled z hradu do údolí říčky Pstružné (kousek pod ním s Werichovou chatou), nikdy nezapomenu. A pořád uslyším hučení obrovských stáložárných kamen, které dokázaly vytopit i obrovskou hradní místnost s vysokými stropy, kde jsem bydlela. No, a odtud už mě životní cesta zanesla do Týna. Takže, shrnuto, pořád jsem se tak nějak už odmalička motala kolem toho, co se nakonec stalo mojí profesí. A to je velké štěstí, když můžete dělat práci, která je zároveň i koníčkem. Díky práci v muzeu jsem se dostala k zajímavým historickým dokumentům, a tak mohly postupně vzniknout knížky, týkající se regionální historie. Když to vezmu chronologicky: Malý zábavný průvodce (1999), Týn nad Vltavou (2000), Židovství na Vltavotýnsku (2003), Hrady na Vltavotýnsku (2003), Lidová architektura na Vltavotýbnsku (2004), Tvrze, hrady a zámky jižních Čech (2006), Zmizelé Čechy –Vltavotýsko (2007), Vltavotýnský poutník (2007), Vltavotýnsko: krajem dvou řek (2010), Josef Sakař (2019) a snad v příštím roce by měla vyjít kniha o Bedřichu Karáskovi. Do šuplíku jsem si napsala i detektivku z týnského prostředí, ale tu asi nikdy nevydám Jakmile se knížky objevily, začala mít o náš region zájem i ostatní média, takže se moje články objevily v Jihočeských listech, Výběru, Českém lidu, Rodopisné revue nebo v českobudějovickém Českém rozhlase. A dlouhá léta jsem také spolupracovala s místním Vltavínem. Tady v Týně jsem našla překrásný zámek s muzeem, bezvadné kamarády muzikanty (i nemuzikanty), ochotníky na otáčku – prostě paráda. Trochu se mi tady změnily soukromé životní záležitosti, ale to už se v životě stává. Nakonec jsem ještě stihla chvilku před abrahámovinami dokončit celkem osmileté distanční vysokoškolské studium, nejdřív v Budějovicích a pak v Olomouci. Co se týká muziky, vrátila jsem se od kytary po dvaceti letech v podstatě z nouze k houslím (když mi jednou v létě za okénkem auta praskla kytara), na které jsem se učila kdysi u nás v lidové škole. A už jsem u nich zůstala. Při pedagogickém studiu jsem se ještě povinně musela naučit na zobcovou flétnu, takže jsem si ještě přidala flétny S kamarády si říkáme Gdo má čas a v podstatě to tak i je, kdo má čas, hraje. Někdy jsme dva, někdy je nás třeba deset. Hlavní je, že nás to těší, a snad i ty, co nás poslouchají. Žádné jiné ambice nemáme. Muzika je radost a relax. Je to úplně nejvíc nejlepší, jak říkal Forrest Gump. A co baví úplně nejvíc mě? Objevovat. Objevovat zapomenuté příběhy z historie, nové I zapomenuté písničky (nejvíc irské “dupáky”), nové lidi, prostě se mít pořád na co těšit. I když ta současná “blbá nálada” už mě taky zmáhá ????."

 

Jaroslav Šíma

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Do našeho virtuálního křesla pro hosta tentokrát usedl muž, který ví o krajině, vodě a zeleni více, než kdokoliv jiný - Ing. Jaroslav Šíma. Pokud bychom si chtěli vypůjčit inspiraci v literatuře, pak je to "muž, který sází stromy" a také "muž, který hovoří s koňmi". On by toto zřejmě opravil, že se jedná o metodu tzv. "přirozené komunikace", ale pokud ho zahlédnete při práci, bude vám jasné, že umí s přírodou a zvířaty zřejmě opravdu mluvit :-).
Jaroslav Šíma je zahradní a krajinářský architekt, člověk, který má na starosti týnskou veřejnou zeleň, ale také přednášející na JČU, kde na Zemědělské fakultě vyučuje předmět ochrana a biodiverzita krajiny. Muž, který se mnoho let věnuje aktivně přírodě a její ochraně. V první polovině devadesátých let založil Stanici pomoc přírodě (dnes je to areál Přírodovědného muzea. Podařilo se mu udělat rozsáhlé arboretum nejen listnatých stromů, ale unikátní sbírku borovic z celého světa. Dnes je Přírodovědné muzeum díky jeho zakladatelskému úsilí a současné aktivní ředitelce muzea unikátním a velmi nápaditým místem. Je to člověk nejen moudrý, ale i zručný v práci se dřevem. Jeho nápady umožnily zazelenit řadu veřejných prostranství ve městě, ale i jinde. Výsledky jeho práce vylepšily mnoho veřejných míst, ať už je to park na nábřeží u řeky, Bedřichovy sady, výsadby stromů u Rybičků louky, v průmyslové zóně a další. Krásné jsou jeho nápady u hravých projektů, jako je zahrada u MŠ U Lípy nebo nově park Valy. Jeho promyšleným projektem je i nádherně koncipovaná výsadba letniček a růžových keřů (náměstí, okružní křižovatky, u řeky i jinde). Na jaře se díky němu náměstí i jiná místa v centru Týna nad Vltavou zaplní koberci tulipánů. V době omezeného sportování díky koronaviru určitě oceňujeme zprůchodněné a upravené přírodní lokality, jako je například Vodní park Hlinky, Cesta ke staré vodárně nebo obnovená potahová stezka po levém břehu Vltavy. Byl jedním z odborných garantů projektu, ve kterém spolupracovalo více regionů s pomocí evropských dotací - Jižní Čechy, Dolní Rakousko a Jižní Morava. Projekt Klimatická zeleň řešil výsadby dřevin v krajině a osvětové vzdělávací semináře o významu, zakládání a ošetřování zeleně. Také inicioval a zapojil se do série přednášek "Krajina nás spojuje " společně s řadou kolegů. Cílem bylo představit souvislosti procesů v krajině, vztahy mezi počasím, stavem krajiny a hospodařením s půdou.

 

Pavla Fraňková

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Dalším hostem virtuálního komunitního křesla pro hosta je dáma, která je vždy ochotná pomoci a poradit, Ing. Pavla Fraňková. 

Je nám velkou ctí, že se stala i naší spolupracovnicí a i s námi v Komunitním centru Vltavotýnska v době před vládními opatřeními stihla tvořit...
Pavlu zná v Týně nad Vltavou snad každý. Zažilo ji mnoho dětí jako úžasnou a milou vedoucí zájmových kroužků či dětských pobytů a táborů. Na jógu k ní chodí dlouhá léta velká skupina nadšených cvičenců. Hodně lidí s ní léta navštěvuje divadlo a setkává se s ní na řadě kulturních akcí. Pokaždé, když s vámi mluví, umí poradit, podpořit, obdarovat.
o byste ještě o ní měli vědět? Pavla Fraňková je zastupitelka města Týn nad Vltavou (dříve také místostarostka), setkat se s ní můžete i na svatbách jako pověřenou oddávající zastupitelkou. Působila jako dlouholetá pracovnice a lektorka MěDDM. Původně je absolventka VŠ chemicko-technologické, její přehled sahá od technických oborů až po bylinkářství... Je to žena mnoha schopností, šije, tvoří a vede zájmové kreativní kurzy i jógová cvičení.
A prozradila nám také: "Já prostě nějak vždy dělám, co mi situace "poroučí". Dvacet let jsem vdova, takže jsem máma, táta, opravář.... Osm let jsem se intenzivně starala o maminku a na sebe měla čas tak dvě hodiny denně. V tomto pro mě volném čase jsem vedla cvičení, někdy se dostala i do divadla. Teď intenzivně pomáhám s vnučkou. Naštěstí se neumím nudit a stále něco tvořím, vylepšuji také bydlení a zahradu."
Také přijala naši inspirativní výzvu pro "Nápadník": pokud vás zajímá její tip na literaturu - čte aktuálně knihu Hedy Bartíkové: Důvěrné rozhovory.

 

 

Lucie Vlasáková

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Rádi bychom vám  představili Lucii Vlasákovou, ženu mnoha talentů a velmi inspirativní osobnost. Řadou svých projektů přináší radost a velkou kreativitu i dalším lidem...

A kdo tedy je Lucie Vlasáková? Zpěvačka, kontrabasistka a manažerka skupiny Epydemye. Ta se stala jednou z nejosobitějších kapel na folkové/písničkářské scéně a mezi její úspěchy patří účast na největších tuzemských festivalech nebo žánrová cena Anděl. Lucie je velmi společenská a má dar bezprostřední komunikace s lidmi. S lehkostí moderuje nejen koncerty kapely, ale také společenské akce nebo festivaly. Její profesní i osobní život je dokonale propojený, protože v kapele jako zpěvák, kytarista a autor písní působí také její muž Mirek Vlasák. Společně jezdí koncertovat po celé České republice a vychovávají dva malé syny. Před rokem Vlasákovi spojili své síly s dalšími rodiči a společně vybudovali lesní školku, která od září funguje v čihovické Buši. Lucie ve školce působí jako učitelka. Od malička byla členem vltavotýnského skauta a díky tomu brzy zjistila, že ji naplňuje práce s dětmi. Vystudovala pedagogickou fakultu, ale první rok praxe ve školství ji zklamal. Našla se až v práci lektora v budějovickém centru Cassiopeia, kde připravovala terénní programy v přírodě a pracovala s problematickými třídami. Nyní se Lucii plní sen, protože je součástí týmu, který v Týně zakládá Komunitní školu Avalon.

Tato doba neumožňuje koncertování, pokud byste chtěli kapelu Epydemye podpořit, můžete si pořídit jejich cd nebo zpěvníky, které kapela vydala letos na podzim. Informace najdete na www.epydemye.cz.
Více o Komunitní škole Avalon si můžete přečíst na https://www.facebook.com/groups/982530158880734.

 

 

 

Jiří Nekola

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Naším nejnovějším hostem ve virtuálním komunitním křesle pro hosta je řezbář Jiří Nekola.

Jeho dřevořezby najdete na různých místech Jihočeského kraje i celé naší republiky. Jednu z jeho nejnovějších prací, vyřezávaný betlém, můžete obdivovat na vltavotýnském náměstí. Celý betlém vznikal asi 2 měsíce v obci Štipoklasy, 10 km od Týna, kde má autor jednu ze svých dvou dílen.Všechny postavy jsou vyřazené z dubnových kmenů. Každá postava je originál, který se ale drží určitých historických faktů u daných postav. Při práci používá nejen motorovou pilu, brusku, ale ručně pomocí dlát a dalšího broušení dokončuje detaily soch, jako jsou ruce, obličeje a vlasy.

Co nám o sobě řekl dalšího? "Dřevořezbě se věnuji přibližně od roku 2008, ale se dřevem pracuji takřka od malička. Vždy jsem chtěl kus obyčejného dřeva přetvořit na něco víc. Takže pod mým heslem "dávám dřevu život " se o to teď snažím. Dávám dřevu tváře a tvary, které by tu jinak ani nebyly, fantazie s lidskou tváří, i tváře lidí, kteří tak dál jsou mezi námi. Pracuji buď na konkrétních zakázkách, nebo na věcech které si dělám navíc a pak jednou nebo dvakrát do roka tato díla prezentuji na výstavách nebo předváděcí akcích, kde řežu live před lidmi. Snažím se neustále zdokonalovat ve své tvorbě a vymýšlet nové věci. Takže kromě sportu se věnuji jen dřevořezbě, práce je mým koníčkem. Moji tvorbu je možné vidět nejen na mých webových stránkách, fb, instagramu, ale i na různých zajímavých místech naživo, třeba socha Šumava v centru Kvildy, socha anděla v divadle Lucie Bílé v Praze, v ZOO Ohrada v Hluboké nad Vltavou, na Táborsku asi v centru 8 obcí, také díky projektu Toulava a prakticky po celé ČR něco někde ode mne je. Nejvíc soch je u lidí, kteří mě oslovili a nechali si něco zajímavého udělat na míru a byli spokojeni, což těší i mě. "

Více informací a fotek jeho prací najdete na:
https://www.drevorezby-nekola.cz/
https://www.facebook.com/drevorezbynekola
https://www.instagram.com/explore/tags/drevorezbynekola/..."

 

Romana Babková

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Inspirativní a obětavý člověk, tak by se krátce dala charakterizovat Romana Babková, náš další host v on-line křesle pro hosta Komunitního centra Vltavotýnska. Obětavě už od roku 2009 pečuje o depozit pro zvířata spolku Kočka v srdci, z. s. v Týně nad Vltavou. Aktuálně to znamená starání se 10 psů a 41 koček. Jsou to zvířátka nalezená, opuštěná, někdy různým způsobem handicapovaná, která čekají na nové majitele. Popsat, co znamená každodenní péče o depozitum v několika větách není jednoduché. Denně to znamená ranní krmení, hygienu záchodků, venčení psů, dopolední návštěvu veterinární ordinace s nemocnými zvířecími pacienty, popř. očkovací návštěvy veterinářky (paní doktorky). Po pracovní době další pečovací a hygienické kolečko kolem svěřenců. O víkendech sanitární dny, praní textilií, velké čištění a desinfekce. Tato práce nemá dovolené a vyžaduje pohotovost i v noci. Na druhou stranu je to činnost velmi užitečná a záslužná, díky níž bylo možné pomoci řadě nalezených kočiček, které pak našly domov u nových majitelů.

Pokud chcete podpořit práci paní Babkové a spolku Kočka v srdci, určitě si kupte například jejich nový kalendář na rok 2021 (k dostání ve Zverimexu na náměstí Míru v Týně nad Vltavou). Potěší vás řadou fotografií letošních svěřenců - kočiček, malých koťátek i pejsků.Také můžete poskytnout materiální dary (misky, pelíšky, hračky atd.), krmení, léky, virtuálně adoptovat zvíře nebo přispět na činnost depozita https://kockavsrdci.cz/clanky/jak-muzete-pomoci/.Samozřejmě, pokud máte vhodné podmínky pro péči o nové zvířátko, určitě si vyberete z nabídky svěřenců depozita vhodných k odběru.

Více informací o pomoci kočkám:
https://kockavsrdci.cz
https://www.facebook.com/kockavsrdci

 

Bohumír Langamaier

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Dalším osobností, která usedne do našeho, zatím virtuálního komunitního křesla pro hosta, je vltavotýnský fotograf Bohumír Langamaier. Určitě fotil řadu slavnostních příležitostí, kterých jste se zúčastnili, nebo máte rádi jeho fotografie z cest či známých hudebních osobností.

Co nám o sobě prozradil? "Narodil jsem se proto, abych žil. Má cesta k fotografii byla celkem dost trnitá. Od mládí jsem dobře kreslil. Chodil jsem do skautského klubu, který se později přejmenoval na pionýrský klub, jako všechno. Ale stále to byl takový skaut pod vedením pionýru. V pozdějším věku jsem chtěl být muzikant a tak jsem několik let hrál na kytaru. Asi jako každý tenkrát kluk. Nejprve jsem začal trampingem a trampskými písněmi a později písněmi od Karla Kryla, J. Hutky, V. Třešňáka, P. Lutky atd.Poté jsem se setkal z hudbou S. Karáska, J. Čerta a undergroundem. V té době jsem začal fotografovat různé mé kamarády na cestách a koncertech. Hodně mě to vzalo a také bavilo. Dělal jsem výstavy, které měly celkem kladné ohlasy. Bavilo mě to tak, že mi poradili kamarádi studovat fotografii. A tak jsem dělal zkoušky na uměleckou fotografii do Opavy na Institut výtvarné fotografie. A po talentových zkouškách mě vzali. Bavila mě portrétní fotografie, zátiší a reportáž. Ukončil jsem školu diplomovou prací o dětském výchovném ústavu a několika souborů portrétu. Po skončení školy jsem šel na volnou nohu a od té doby jsem pracoval jako fotograf. Fotografoval jsem svatby, dokumenty pro různé organizace a reportáže pro různé firmy.Občas jsem chodil po městě s fotoaparáte a fotografoval městskou krajinu, která mě bavila. V pozdějších letech, když začalo video, jsem začal točit a stříhat dokumentární a reportážní filmy. Pro ČT2 jsem několik let točil Třeboňské Nocturna, pořady o vážné hudbě. Natáčel jsem pro různé umělce, sochaře, malíře. Několik let jsem pracoval pro Nemocnici České Budějovice atd."

Zajímá vás, čím se zabývá ve volném čase? Koukněte na nádherné fotoreportáže z jeho výletů na jeho facebooku. Také si můžete prohlédnout jeho fotoarchiv - od fotek různých hudebních a výtvarných přátel po už historické snímky povodní z roku 2002.(https://www.facebook.com/studio.langmaier).Více informací najdete také na http://www.studio-lang.cz/.

Dagmar Jarešová

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Rádi bychom vám představili dalšího zajímavého člověka, a tím je paní Dagmar Jarešová.

Její profesní zaměření je teď před Vánoci více než užitečné, protože se již více než třicet let věnuje pečení a zdobení tradičních a někdy i tvarově netradičních medových perníků. Její rukopis poznáte podle jemných tahů zdobení a vytváření detailů s využitím kvalitních produktů pro perníkové těsto podle tradiční receptury. Umí vyrobit nejen srdce a vánoční ozdoby, ale i 3D perníky ve tvaru hudebních nástrojů, aut, lodí i domů a to pro každou příležitost v životě člověka. Dárek z perníku má řadu výhod, voní, chutná a je především velmi krásný.
Moc se nám líbilo její vyprávění uvedené na webu Perníkářství: "Na začátku stála manželova babička Marie Jarešová z Heřmaně u Písku. Ta pekla a malovala perníky po celý život. Jako žena v domácnosti měla sice vaření a pečení v popisu práce, ovšem pečení perníků pro ni bylo skutečnou vášní. Znovu a znovu zkoušela nové tvary i vzory a díky tomu také vyhrávala v 70. a 80. letech 20. století nejrůznější perníkářské soutěže. Když jsem na konci 80. let nemohla kvůli zdraví pokračovat ve svém původním zaměstnání, začala mě babička Jarešová svoje perníkářské umění učit. Dozvěděla jsem se od ní kolik medu, kolik anýzu a kolik badyánu je třeba do perníku dát, jak správně vyvalovat těsto a jako dlouho ho péct. Ukázala mi všechny svoje vzory, naučila vyrobit ty nejtenčí kornoutky a prozradila, který cukr se k malování hodí nejvíce. Ještě dnes jsem jí za to vděčná. Když jsem všechno její školení zvládla, vyrazila jsem před Vánoci 1989 na první trhy. Perníčky se k mému překvapení prodávaly dobře, později to bylo lepší a lepší, tak jsem se rozhodla, že babiččino řemeslo převezmu naplno. Od té doby jezdím s perníčky po trzích a poutích a v posledních letech také dodáváme do specializovaných obchodů s perníky. V době, kdy se firma postupně rozrostla, přidal se ke mně i manžel. Nyní už děláme všechnu práci společně. Jako dárky se naše perníčky podívaly do celého světa, do Spojených států, Velké Británie, Švýcarska, Japonska či Austrálie. Kromě toho se každý rok objeví na vánočních stromcích či velikonočních stolech našich zákazníků po celém Česku. A samozřejmě také na stromečku a svátečním stole u nás doma."

Pokud budete chtít zahlédnout perníčky z dílny paní Jarešové, můžete se zastavit už tuto neděli od 15:00 do 19:00 na Adventních trzích na náměstí Míru v Týně nad Vltavou, měla by tam mít své produkty. Moc se těšíme, že se nad perníčky opět někdy sejdeme v Komunitním centru Vltavotýnska. Paní Jarešová pro nás už letos na jaře uspořádala dokonce jeden z prvních rukodělných seminářů při zahájení naší činnosti.

Více o Perníkářství najdete na:
http://www.pernikarstvi.cz/
https://www.instagram.com/pernikarstvi.cz/
https://www.facebook.com/dagmar.jaresova

 

Ing. Arch. Jiří Kobera

Naši první hosté ve virtuálním "křesle pro hosta"

Prvním naším, zatím virtuálním hostem, je Ing. Arch. Jiří Kobera. Je nejen významným architektem, který stojí za vznikem a obnovou důležitých staveb v Týně nad Vltavou i po celé republice, ale je zejména autorem projektu rekonstrukce Komunitního centra Vltavotýnska. Znát ho můžete mimo jiné jako dirigenta a vedoucího souboru Aleluja a také zakládajícího člena skupiny Vanderband. Zajímavá je také jeho sportovní kariéra spojená s kanoistikou. Jeho architektonický rukopis je charakteristický v práci s detailem, využitím kvalitních materiálů a prvků a často také použitím dřevěných konstrukcí esteticky zapojených do celkové koncepce stavby. Jeho ateliér vytvořil řadu projektů od rodinných domů po velké průmyslové podniky. Díky němu má novou podobu Sašina vila, budova Policie ČR, MDK Sokolovna, radnice, ale například i některé objekty na Jaderné elektrárně Temelín. Dřevěné konstrukce byly uplatněny při výstavbě kaple sv. Anežky v Čihovicích nebo stavby kanoistického stadionu Valcha v Týně nad Vltavou.

Velké poděkování mu patří za projekt našeho Komunitního centra, kdy z původně zchátralé budovy vytvořil vzdušné a prostorné místo, nádherné prostředí pro setkávání a různé aktivity.